ANIMAL veterinární klinika

SLUŽBY

TVŮRČÍ ČINNOST


ANIMAL - VETERINÁRNÍ KLINIKA

 

Články v novinách

 

Veterinární záskok

Cipísek ze ZOO Brno ve veterinární ambulanci v Kuřimi

Červená Karkulka nebo mladá veterinářka?

Není porod jako porod

Jak je důležité míti Filipa

I to se zvěrolékaři stává

Princezny jsou na draka

Pichláči, bodlináči a co s nimi

Co všechno může sníst pes aneb patálie se slimáky

Po třech stejně jako po čtyřech

 

 

Veterinární záskok

Čas od času máme v naší praxi zpestření v podobě zastupování veterináře z brněnské ZOO. Koncem léta jsem ho měl zastupovat a než odjížděl, tak mě Animal - veterinární klinika - článkyupozornil, že přivezli tři koně Převalského, ale že by vše mělo být v pořádku. Nemám problém s ošetřením žádného zvířete a rád se postarám o vše od hada až po soba, ale kůň ve mně vyvolává pocit zvláštního tvora, který vpředu kouše a vzadu kope. Nicméně jsem doufal, že vše proběhne hladce. Když mě však ráno probudil mobil a já ho zvedl, pochopil jsem, jak hluboce jsem se mýlil. Jedné kobylce se stáj, kterou v ZOO připravili, nelíbila a tak v noci rozkopala dveře a ošklivě si při tom poranila hrudní končetinu. Když jsem dorazil na místo, bylo všude plno krve a kůň stál na třech nohách. Ošetřovat divokého koně bez uspání by se pokoušel jen šílenec a tak ke slovu přišla uspávací puška. Mezitím, co jsem chystal uspávací prostředky, kolem výběhu se začal shromažďovat dav zvědavých návštěvníků. Kobylku jsem uspal a jelikož stěhovat 400 kg těžkého koně bylo nereálné, operaci jsme provedli pod širým nebem. Ještě že ten den nepršelo. Úplně stačil výběh rozbahněný od deště z předchozích dnů. Rána byla hluboká a na velmi nešťastném místě, takže jsme se obávali, že byly poškozeny šlachy. Důkladná revize rány to naštěstí vyloučila. Po celodenním lopocení mne nejvíce „potěšil“ telefonát kolegy veterináře, který mi sděloval, jaké je počasí na Jadranu a jak chutnají kalamáry s vínem. K neuspanému koni se člověk přiblížil nejblíže na 20 metrů a tak jsme byli rádi, že nedošlo k žádné komplikaci a nemuseli jsme kobylku znovu uspávat. Dnes už byste nepoznali, který že ze tří koní ve výběhu byl ten poraněný.

 

 

Cipísek ze ZOO Brno ve veterinární ambulanci v Kuřimi

Nemoci nechodí jen po horách a lidech. Není výjimkou, že postihnou i ta zvířata, na která se chodíme dívat do zoologické zahrady. Pokud jste v poslední době Animal - veterinární klinika - článkyprocházeli se svými ratolestmi pavilonem opic brněnské ZOO, ti všímavější z vás možná přemýšleli, proč má jedna opice zcela oholené břicho a na něm dlouhou jizvu. Je to pavián anubi jménem Cipísek. Protože Cipísek neprospíval a během měsíce zhubl asi o 10 kilogramů (původně vážil 30 kg), bylo dohodnuto, že se provede komplexní vyšetření. Jedná se o nebezpečné zvíře, takže výlet k doktorovi absolvoval uspaný. Příčina jeho potíží byla odhalena již při vyšetření ultrazvukem. Jednalo se o tzv. vchlípení střev, kdy se jedna část střeva nasune do další, a jak se později ukázalo, hlavním důvodem byl nádor ve stěně střeva. Bezodkladně jsme přistoupili k náročné operaci, při které Cipísek přišel o 60 centimetrů střeva. A jaká byla odměna za úspěšný zákrok? Spokojený pacient a volné vstupenky do ZOO.

 

 

 

 

Červená Karkulka nebo mladá veterinářka?

Jak známo, vlk je nebezpečné, ale plaché zvíře. Pravděpodobnost, že ho uvidíte na procházce v lese je zcela mizivá, i když se po jeho stopách vydáte třeba na Animal - veterinární klinika - článkyvýchod Slovenska nebo blíže, do našich Beskyd. My jsme se s opravdovým vlkem setkali ve veterinární ambulanci v Kuřimi, kam nedobrovolně zavítal jako pacient. Výběhem s vlky původem z Kanady se totiž pyšní Zoo Brno a před nedávnem jsme byli požádáni o prohlédnutí bílé vlčice, která měla mírně zvětšené břicho a nechtěla žrát. Ošetřovatelé uvažovali o možnosti, že je březí, a tak abychom zjistili jestli tomu tak je nebo není a zároveň vyloučili jiné závažné příčiny jejího stavu, provedli jsme sérii vyšetření. Nezjistili jsme březost a naštěstí ani žádnou závažnou chorobu, ale v průběhu anestézie u vlčice došlo k nafouknutí žaludku, což je závažný stav, u divokých šelem vyvolaný anestetiky, takže se banální vyšetření změnilo v nebezpečnou situaci, kterou bylo potřeba rychle řešit. Naštěstí k ní došlo ještě v ordinaci a vše dobře dopadlo. Stát se to až ve výběhu, mohlo to být pro vlčici osudné. Každopádně pro nás byla návštěva této respekt budící šelmy zpestřením a pro naši dceru zážitkem, na který hned tak nezapomene. Vždyť které dítě si má možnost pohladit vlka (kromě Karkulky ovšem).

 

 

 

Není porod jako porod

V běžné veterinární praxi se člověk občas pobaví, i když někdy až s odstupem času. Před koncem roku přišla do ordinace chovatelkaAnimal - veterinární klinika - články s fenou španělského mastina. Pro ty, co nevědí, jedná se o psa vážícího kolem 80 kg. Fena byla březí a jelikož měla dříve potíže při porodu a tohle měla být její poslední štěňata, majitelka nechtěla ponechat nic náhodě a rozhodla se pro císařský řez spojený s kastrací. Termín porodu vycházel na Štědrý den a tak jsme se dohodli, že se operace uskuteční 23.12. Prvním zádrhelem byla velikost feny. Naše váha je sice do 150 kg, ale tak obrovské zvíře se na ni nevejde a moje vtipná poznámka, že by se mohla zvážit s fenou v náručí, se nesetkala s kladnou odezvou. Zjistit váhu feny však bylo nutné kvůli uspání. Po krátkém přemýšlení jsme dostali spásný nápad. Zvážíme ji ve Sběrných surovinách. Rozpačitě jsme sledovali ručičku vah. Že má fena 112 kg jsme vážně nečekali. Vše by probíhalo hladce nebýt toho, že mi při zvedání uspaného zvířete na operační stůl ruplo v zádech. Výsledkem bylo, že jsem celou operaci absolvoval v mírném předklonu a funění uspané budoucí maminky jsem doplňoval hekáním a klením. Postupně jsem vytahoval jedno štěně za druhým. Když jich bylo osm, tak jsem trochu znervózněl. Skoro to vypadalo, že mému utrpení nebude nikdy konec. Pak přišlo deváté, desáté, jedenácté, když jsem vytáhl dvanácté štěně nevěřil jsem, že už je vážně poslední. Myslím, že i fena se po probuzení celkem divila a podezřívala nás, že jsme jí podstrčili celou mateřskou školku. Dnes už to zpětně vidím jako veselou příhodu, škoda jen, že se operace nenaplánovala tak o týden dříve. Aspoň bych měl výmluvu při předvánočním úklidu, takhle jsem v posteli s bolavými zády strávil vánoční svátky.

 

 

I to se zvěrolékaři stává

Lidé si práci veterináře často idealizují, vždyť kdo by neznal Jamese Herriota, úsměvné příhody o svérázných, ale v podstatě milých lidech a jejich zvířatech. Pravdou je, že veterinární medicína je práce jako každá jiná. Velká část veterinární praxe se skládá z preventivních opatření jako je očkování, odčervení, vyprazdňování análních váčků, stříhání drápů a čištění uší. Prevence je důležitá, vždy je totiž lepší problémům předcházet, než je pak řešit. Ale abych řekl pravdu, já mám přece jen raději tu druhou část veterinární praxe. Tu, kterou popisuje Herriot a mnozí jiní ve svých knihách. Řešení zapeklitých případů, nad kterými si musíme lámat hlavu. Každý uzdravený pacient nás motivuje k další činnosti. Bylo by ovšem naivní myslet si, že zvíře ocení naše snažení a bude vděčné. Většinou si o tom všem myslí své a hned jak jen trochu může, prchá z ordinace nebo se eventuelně snaží pomocí zubů ukončit kariéru veterináře. A přece jsou i takoví pacienti, kteří nám, z pro mě nepochopitelných důvodů, projevují vděčnost. Zrovna nedávno k nám majitelé přinesli fenku kokršpaněla Betynku. Když jsme ji hospitalizovali, byla v takovém stavu, že ani já, věčný optimista, jsem nevěřil, že se z toho dostane. Ležela na dece a byla tak slabá, že ani nedokázala zvednout hlavu. Na základě vyšetření krve jsme zjistili, že trpí současně cukrovkou a akutním selháním ledvin. Fenku s cukrovkou je nutné co nejdříve vykastrovat, ale vzhledem k selhávajícím ledvinám to bylo nereálné. Nejdříve bylo potřeba zachránit ledviny. Hodnoty parametrů, které charakterizují jejich funkci, se dva dny držely těsně na hranici, která rozhoduje o tom, zda má ještě vůbec cenu zvíře léčit, ale fenka statečně bojovala. Třetí den začaly konečně pozvolna klesat. Mezitím dostávala inzulín, ale nedařilo se nám stabilizovat hodnoty glukózy v krvi. Bylo nutné přistoupit ke kastraci. Obávali jsme se, jestli to její ledviny zvládnou, ale nic jiného se nedalo dělat. Naštěstí vše dobře dopadlo a momentálně chodí Betka na kontrolu a pro inzulín. Nejlepší na tom celém je, že si nás přes všechny ty injekce, kanyly a infuze během hospitalizace oblíbila natolik, že když přijde do ordinace, vrtí ocáskem a se všemi se jde přivítat.

 

Princezny jsou na draka

Věříte na pohádky? Já už ano. Nejdřív jsme měli v ordinaci vlka, co se kamarádí s Červenou Karkulkou a teď nám přinesli Animal - veterinární klinika - článkyv krabičce draka. Toho, co požírá princezny. Byl celý ostnitý a měl jednu hlavu. Paní sice tvrdila, že je to agama vousatá, ale nás neobelstí. Bylo to mládě draka! Ještě mrňavé, sotva čtvrtkilové, ale až vyroste, no nevím, nevím. A představte si, že i draci bývají nemocní. Tenhle náš dráček se klepal a nechtěl jíst. Já osobně se nedivím, místo princezen mu dávali cvrčky. Myslím, že nějakou vypasenou princeznu by si určitě dal, ale radši jsem to paní nenavrhoval, ony se dneska asi princezny špatně shání. Tak jsme tedy drakovi odebrali krev a v laboratoři zjistili, že má málo vápníku. Dali jsme mu tedy injekci a světe div se, když přišel na kontrolu, paní jásala, že začal baštit a už se netřepe. Ale až vyroste, tak už mu asi krev brát nebudu. Kdo ví, jestli draci kromě princezen nežerou taky svoje veterináře.

 

 

 

 

 

 

Pichláči, bodlináči a co s nimi

Ať už nám to je či není milé, léto se pomalu loučí a ustupuje podzimu. Pro nás to znamená, že zase začnou do ordinace chodit ježci. Tedy ne, že Animal - veterinární klinika - článkyby chodili sami, většinou je někdo přinese, jako třeba minulý týden. To nám jeden pán v noci na pohotovost přinesl mrňavého ježečka, co za sebou tahal zadní nožku. Ubytovali jsme ho, nakrmili, a když jsme ho druhý den zrentgenovali, zjistili jsme, že má nožičku zlomenou. Těžko říci, jak k takovému úrazu přišel, ale je jasné, že takhle malý a ještě poraněný ježek by sám zimu nepřečkal. Naštěstí jsou lidé, kterým není osud těchto roztomilých funících a dupajících pichláčů lhostejný. V brněnské ZOO funguje záchranné centrum pro handicapované živočichy. Kromě nejrůznějších zraněných Animal - veterinární klinika - článkyptáků a savců z volné přírody se tu už několik let starají o ježky, kteří jsou buď moc malí, aby mohli zimovat, nebo jsou poranění nebo jinak handicapovaní. Zimní spánek je velmi důležitým obdobím ježčího života. Na podzim přijímají usilovně potravu a tuk se jim hromadí zejména v hřbetní části těla. Na to, aby ježek zimu přežil je potřeba, aby měl v říjnu aspoň 350 a v listopadu 650-700 gramů. Dobře vykrmený ježek se uloží ke spánku do listím nebo trávou vystlané nory až klesne teplota pod mínus šest. Když mu, byť i nechtěně, zničíme či odkryjeme jeho zimní úkryt, ježek se probudí. Zvýší se jeho látková přeměna, dojde k vyčerpání tukových zásob a bez lidské pomoci zahyne. Takových ježků, kteří pobíhají uprostřed zimy, bychom se rovněž měli ujmout. Ježci, nalezení na sněhu a stočení do klubíčka, bývají zpravidla již zmrzlí. Pokud najdete malého nebo zraněného ježka, je dobře vědět, že si ho nemůžete jen tak nechat doma. Pouze záchranná centra mají výjimku a mohou o ně přes zimu pečovat. Co tedy s ježkem? Jste-li si jisti, že je zraněný nebo příliš malý, vezměte ho do krabice s novinami. Můžete mu nabídnout kočičí konzervu nebo vařené kuřecí krky a vodu v misce, kterou nepřevrátí. Pak ho co nejdříve odneste do záchranného centra.

 

 

Co všechno může sníst pes aneb patálie se slimáky

Většina pejskařů je už v dnešní době dobře informována o tom, jaké nebezpečí představují nástrahy na hlodavce, ale myslím, že jen málo se ví o tom, jak nebezpečné mohou být třeba takové jedy na slimáky. Letošní deštivé léto slimákům přeje a tak se otázka otrav domácích miláčků jedy na slimáky stává aktuální. V krátké době jsme ošetřovali dva psy, kteří si na jedovatých slimáčích granulích pochutnali. Přestože je na obalu uvedeno, že jsou ošetřeny tak, aby jiným zvířatům nechutnaly, najdou se labužníci, kteří je s chutí konzumují, a tak jsme se rozhodli, že je potřeba majitele psů, ale i jiných zvířat varovat. S prvním psem přijel vyděšený majitel večer. Pes zřejmě sežral modré granule proti slimákům, ale pán nevěděl, jak dlouho to už je, protože si jen všiml, že hromádka ve skleníku zmizela. Pejsek vrtěl ocáskem a vypadal normálně. Z toho jsme usoudili, že ještě neuběhla moc dlouhá doba od pozření, jed se tedy nezačal vstřebávat a granulky jsou zatím stále v žaludku. V takovém případě je potřeba donutit psa, aby je vyzvracel. K tomu se používá nejčastěji 3% peroxid vodíku, který se podá stříkačkou do tlamy a v žaludku se napění. To vyvolá podráždění a následně zvracení. Nikdy jsem peroxid neochutnával, ale z toho, jak rychle se veselé vrtění změnilo ve zběsilý úprk, usuzuji, že to asi nebude nic moc. Po několika stříkačkách se to konečně podařilo a my zjistili, že obavy byly na místě. Kromě normálních granulí, které měl pacient k večeři, na nás „mrkaly“ i zelenomodré, zčásti už rozpuštěné slimáčí granulky. Psa jsme tedy nechali ještě několikrát vyzvracet až jsme si byli jisti, že už v žaludku nemá nic. Pak jsme mu ještě pro jistotu dali živočišné uhlí a upozornili pánečka, aby psa hlídal a kdyby se mu nezdál, ať hned volá. Druhý výtečník byla fenečka jorkšíra. Její páneček slavil zrovna narozeniny a ona se, asi aby mu udělala radost tím, jak pěkně papá, nacpala těmi samými granulkami jako předchozí pejsek. Když jsme viděli, kolik toho zbaštila, vůbec nás to nepotěšilo. Navíc vyzvracela jen něco a pak už zvracet nechtěla a tak jsme, i vzhledem k tomu, že šlo o tak malého psíka, provedli výplach žaludku a vpravili jsme jí tam sondou rozdrcené živočišné uhlí rozmíchané ve vodě. Oba pejsci jsou v pořádku, ale jen díky tomu, že jejich majitelé přišli včas a tak se jedovaté granulky nedostaly dál než do žaludku. V případě, že by se posunuly do střeva a jed se začal vstřebávat, mohla být jakákoliv léčba neúčinná. Takovéto otravy končí smrtí zvířete a to přes veškerou péči a snahu lékaře. Udává se, že potrava zůstává v žaludku psa asi čtyři hodiny, ideální ale je, pokud se žaludek vyprázdní do půl hodiny po pozření jedu. Velice důležité je tedy přijít včas, na nic nečekat a vše začít řešit.

 

 

Jak je důležité míti Filipa, aneb jak jsme k srnci přišli

Květen je doba, kdy se srnám rodí mláďata. Aby se chránila před predátory, zůstávají malá srnčata ukryta v trávě a srna je chodí čas od času nakojit. Animal - veterinární klinika - článkyLidé často nachází tato „opuštěná“ srnčí mláďata a berou je s sebou v domnění, že jim pomáhají. Loni touhle dobou jsme byli požádáni, abychom se postarali o jednoho takového mrňouska. Tak se stal srneček Filip novým členem rodiny. Hned od začátku jsem byl pasován na srnčí maminku, bral jsem ho s sebou do práce a jako správná máma jsem ho pravidelně kojil, samozřejmě ne mateřským mlékem. Vhodnou náhražkou bylo 9% Tatra mléko. Prodavačkám v obchodě už jsem musel být podezřelý, protože jsem skupoval Tatru ve velkém. Filip rostl obdivuhodně rychle a my jsme mu zbudovali na zahradě výběh. Taky začal uždibovat trávu a tak jsme postupně přešli z mléka na pevnou stravu a já místo Tatry sháněl seno, mrkev, nejrůznější šťavnaté zelené rostliny a větvičky listnatých stromů. Záhy jsme pochopili, že ve srovnání se srncem je koza absolutně bezproblémové zvíře, které sežere všechno a místo výrazu „mlsný jako koza“ by se spíš mělo říkat „mlsný jako srnec“.

Jednou už jsme mysleli, že o Filipa přijdeme. Někdo ho totiž přes plot nakrmil rohlíky a ráno jsme ho našli ve velmi špatném stavu. Udělali jsme možné i nemožné, vypláchli mu bachor, dali infuze a hromadu dalších podpůrných léků a doufali, že to zvládne. Když nás ráno přivítal sice na vratkých nožkách, ale stojící, byli jsme velmi rádi.

Jak rostl a začal dospívat, vyvstal další problém. On se totiž doma odchovaný srnec nedá vypustit do přírody, protože se nebojí lidí a se svými ostrými parůžky je nebezpečný. Považuje člověka za svého soka a při setkání s takovýmto srncem by se nejeden houbař divil, protože by se srnec vůbec nerozpakoval zaútočit. A tak jsme našli Filipovi nový domov, už proto, že jsme chtěli, aby měl větší výběh než na naší zahradě.

Každopádně je potřeba říct, že brát „opuštěná“ srnčata jim nikterak neprospívá, ba naopak, takže když najdete v přírodě srnčí mládě, vězte, že s největší pravděpodobností je někde poblíž jeho máma srna.